..
EKODISK
Článek:
Šlechtické rody
Autor:
LOUDA, Jiří
Zdroj:
Krkonoše, 1999, č. 09
Zapsal:
HRUSKA, Jan
Šlechtické rody


 

Valdštejnové

EKODISK (archiv obrázků) Obr.

       Věnujeme-li pozornost šlechtickým rodům, které zasáhly do dějin Krkonoš, nelze si nevšimnout starého panského rodu Valdštejnů. Vždyť tento rod, společně se Švábenickými, je nedílně spjat již s kolonizací Krkonoš na počátku středověku a opustí je až po čtyřech stech letech.
       Prvním nám známým předstvitelem rodu v Krkonoších byl Zdeněk z Valdštejna. Jak ukázaly archeologické průzkumy probíhající na Štěpanickém hradě, mohl se již on při své velké kolonizační aktivitě na sklonku 13. století opírat o toto pevné sídlo. Snad ho sám založil. Zdeněk a jeho potomci byli pány pilnými a schopnými. V západních Krkonoších a jejich okolí vybudovali rozsáhlé dominium, jehož součástí mimo jiné bylo Vysoké, Poniklá, časem i Horní Branná a Jilemnice. Zdá se, že Valdštejnové, podobně jako Švábeničtí, zajistili své dominium sítí malých hrádků, jejichž drobné pozůstatky můžeme spatřit u Rychlova, Sytové a na nejnověji objevené lokalitě ve Víchové. Valdštejnové se tehdy také pokouší o horní podnikání. Zlato se rýžovalo dokonce přímo pod Štěpanickým hradem. Roku 1488 řešil zemský soud spor Valdštejnů s Alšem Šonovským o železné doly u Hertvíkovic. Nebyl to spor poslední, spíše předzvěst budoucích dlouhých a ostrých bojů o ovládnutí tohoto oboru podnikání v Krkonoších, které Valdštejnové ještě povedou. To jsme však značně předeběhli.
        

EKODISK (archiv obrázků) Obr.
        
       Nejvýznamnějším z krkonošských Valdštejnů této doby byl pravnuk výše zmiňovaného Zdeňka, také Zdeněk. Byl nejen dobrým hospodářem, čemuž nasvědčuje nárůst panství o Jilemnici a Horní Brannou, ale vynikal také schopnostmi politickými a snad i rozvahou. Roku 1377 se stal královniným hofmistrem a později, až do své smrti (nejspíše roku 1398), zasedal na dvorském a zemském soudu. V dobách husitských patřili štěpaničtí Valdštejnové k oporám katolické strany. Avšak bratři Hynek a Jindřich, ač katolíci, podporovali Jiřího z Poděbrad, za což se jim odvděčil vesnicemi zpustošeného vrchlabského proboštství.
       S nástupem 16. století na sebe strhává naši pozornost větev Valdštejnů ze Staré a Hořic (vznikla počátkem 15. století oddělením od štěpanické, nazývána bývá též skalská, či lomnická), která se Janovou koupí štěpanického panství vrací do Krkonoš. Zpočátku však jen majetkově. Její příslušníci totiž sídlí převážně v Lomnici nad Popelkou. Na přechodný nezájem doplácí především Štěpanický hrad, který se v této době pomalu mění v ruinu. Valdštejnové mívali často mnoho potomků, což vedlo k dělení statků. Výjimkou nebyl ani Jan a jeho synové a celkem celistvé panství se opět dělí. Na štěpanické panství přichází Janův vnuk Zdeněk. Starý nepohodlný hrad je již zpustlý, a proto po roce 1557 začíná stavbu příjemnějšího renesančního sídla v Horní Branné, které po jeho smrti dostaví vdova Marie z Martinic se synem Vilémem.
       Jiný Zdeněk z Valdštejna, tuším, že čtvrtý v našem vypravování, strýc Zdeňka na Horní Branné, koupil roku 1521 od Jana z Vartemberka panství Hostinné. Touto koupí se začala psát nová kapitola dějin rodu Valdštejnů v Krkonoších. Výraznou osobností hostinské větve rodu byl Jiří z Valdštejna. Jiří se snažil po celou dobu své vlády pozvednout rod z chudoby a politické bezvýznamnosti, do které upadl díky neustálému dělení majetku mezi početná potomstva jeho blízkých i vzdálených předků. Nadneseně by se dalo říci, že v té době z někdejší slávy rodu zbyla jen jeho starobylost a panský titul. Jiříkovi, ač sám se musel dělit se dvěma bratry, se podařilo za čtyřicet osm let jeho vlády vybudovat poměrně slušné dominium, které se na konci jeho života rozkládalo na severu od Horního Lánova a Hertvíkovic po na jihu ležící Bílé Poličany a Heřmanice. Centra tvořilo město Hostinné a městečko Miletín. Jiří z Valdštejna realisticky zvážil své hmotné a společenské postavení a po nebezpečném pokusu zapojit se aktivně do politiky v protihabsburském povstání roku 1547, kdy se jen těsně vyhnul konfiskacím, veřejného působení zanechal. V rozporu s duchem doby šetřil na kulturně společenské reprezentaci rodu. Jiní podobně majetní šlechtici stavěli honosná renesanční sídla a zaměstnávali malíře, hudebníky, či podporovali literáty. Jiří, ačkoli sám v mládí sepsal zprávu z bojiště v Uhrách, která mu dokonce v Praze vyšla tiskem, naopak šetřil, kde se dalo. Plnými silami se pustil do řízení hospodářství svého panství. Rychle si osvojil nové ekonomické myšlení a rozvíjel podnikání ve vlastní režii. Plně využíval možností svých panství, úrodnějšího Miletínska s dvory a rybníky, i Hostinska s lesy, doly na železnou a měděnou rudu a hamry. V horním podnikání měl však velkého konkurenta Kryštofa Gendorfa. Jejich spory o doly u Lánova a lesy přerostly v ozbrojené šarvátky čeledí. Nezůstalo však jen u dolů, kradlo se obilí, dobytek a zasekávaly se cesty. Největší škody způsobili Valdštejnové Gendorfovi, když Jiříkův strýc Vilém, držící štěpanické panství, zadržel po Labi plavené dřevo pro Gendorfovy hutě a hamry, díky čemuž došlo k zastavení výroby. Vilémovým a Jiříkovým lidem se dokonce podařilo vypálit doly u Vrchlabí. Řadou záškodnických akcí tak do značné míry zamezili zpočátku slibně se rozvíjejícímu Gendorfovu hornímu podnikání. Abychom Jiříkovi nekřivdili a nečinili z něho pouhého shromažďovače majetku, musíme připomenout jeho dostavbu hostinského kostela a fary. Je však nutno podotknout, že neutěšený stav, v kterém se stavby nacházely po požáru města, to nutně vyžadoval. Doba prosperity však skončila smrtí Jiříkovou. Opět totiž došlo k dělení statků mezi potomky – a že jich Jiří měl požehnaně! Tři manželky mu porodily třináct synů a osm dcer. V době dělení otcovského majetku však žily jen dcery čtyři a šest synů.
       Nejzajímavějším z Jiříkových potomků byl bezesporu Hanibal. Zdědil po otci polovinu Hostinného a sever jeho dominia. Hanibal byl pravým opakem svého otce. Snažil se uplatnit v politice, ale projevil se také jako uměnímilovný renesanční kavalír. Bohužel s velkými Hanibalovými ambicemi se pojily malé schopnosti. Po dlouhodobém usilování se mu, přestože byl protestantského vyznání jako celá hostinská větev Valdštejnů, podařilo získat významný post. Roku 1607 se stal nejvyšším mincmistrem Království českého. K jeho smůle to byl úřad, kde byly nutné značné zkušenosti. Hanibal je neměl, a proto vedení kutnohorských dolů nechal jiným, za což ho Mikuláš Dačický z Heslova nazval nesvědomitým prospěchářem. Snad byl k němu příliš přísný. Nesvědomitý Hanibal jistě byl, jako prospěchář se mi však z dostupných zpráv nejeví. Po svém odvolání z funkce nejvyššího mincmistra roku 1612 se do politiky opět vrátil za stavovského povstání. Tragikomické je, že mu císař po potlačení povstání nemohl takřka nic zkonfiskovat. O vše již totiž stačili Hanibala připravit věřitelé. Vzdělaný Hanibal po sobě zanechal i něco jiného než dluhy. Ze zájmu o historii, nejen rodinnou, vypracoval tři rodokmeny. Nejzajímavější a nejhezčí je však strom života Valdštejnů.
        

EKODISK (archiv obrázků) Obr.
        
       Za Hanibala prožívalo zlaté časy stavitelství. Architekt italského původu Carlo Valmadi, který působil již ve službách Jiřího, postavil pro Hanibala a jeho bratry mnoho církevních i světských staveb v osobitém renesančním slohu ovlivněném místní tradicí. Připomeňme si zámky v Rudníku, Fořtě a Nových Zámcích, či kostely v Dolním Lánově, Rudníku, nebo pravou perlu, krásný renesanční, sgrafity zdobený kostel v Dolní Olešnici. Nové kostely potřebovaly také nové zvony. Ty Valdštejnové nechávali lít u hostinské zvonařské rodiny Schröttrů. Snad právě tato velkorysost přivedla Hanibala na buben. Na rozdíl od svého šetrného otce nám však na sebe zanechal mnoho hezkých a cenných památek.
       Bezesporu nejvýznamnější postavou, která vzešla z hostinské větve Valdštejnů, byl Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vévoda meklenburský, frýdlantský a zaháňský etc., vnuk Jiřího a synovec Hanibala. Této jistě zajímavé postavě bylo věnováno mnoho místa v různých tiscích včetně Krkonoš, proto připomenu jen to, čím se dotkl bezprostředně naší oblasti. Do svého rodného kraje se Valdštejn vrátil v souvislosti se skupováním zkonfiskovaných statků potrestaných účastníků stavovského povstání. Tak nabyl i majetku svých bratranců, kteří na rozdíl od něho zůstali věrni protestantismu. Císař umožnil Valdštejnovi učinit ze svého dominia jakýsi stát ve státě - vévodství frýdlantské, ten zde tak mohl zavést svoji vlastní lenní soustavu. Albrecht, podobně jako jiným šlechticům, i svým bratrancům jejich zkonfiskované statky zpět prodal jako svá léna, samozřejmě za plnou cenu. Smysl pro rodinnou sounáležitost bychom u tohoto sobeckého, bezcitného a snad geniálního kariéristy hledali jen těžko. Kromě obchodování s neštěstím druhých se Valdštejn zapsal do dějin Krkonoš také oživením a rozšířením těžby kovů s jejich zpracováním. Podle svého plánu, který ale nestačil zcela uskutečnit, mělo být Vrchlabí jedním z center vojenské výroby. Zůstává otázkou, zdali hrálo vědomí historie rodu nějakou úlohu při rozhodnutí učinit z Hostinného privilegované město vévodství (něco na způsob českých královských měst). Ve srovnání se staletým působením Valdštejnů v Krkonoších je Albrechtova éra jen pouhou epizodou s jediným důsledkem. Díky jeho opětovnému prodeji statků bratrancům si je někteří i přes konfiskace udrželi. Do konce 17. století však Valdštejnové opustili Fořt i Rudník. Rod sice žil dále, avšak přímý vliv na dějiny Krkonoš již neměl.
        

EKODISK (archiv obrázků) Jen staré kameny s erby a nápisy dnes připomínají, že zchátralá
stavba pivovaru v Rudníku kdysi bývala renesančním zámkem


        

       Jiří Louda
       foto Karel Hník