..
EKODISK
Článek:
Kostel sv. Vavřince v Jilemnici
Autor:
LUŠTINEC, Jan
Zdroj:
Krkonoše, 1998, č. 01
Zapsal:
KOVAR, Roman
KOSTEL SV. VAVŘINCE V JILEMNICI
Jan Luštinec

Kostel sv. Vavřince v Jilemnici patří mezi nejvýznamnější barokní architektury Krkonoš. V letech 1729–1736 jej nechal postavit podle návrhu architekta Jana Jiřího Aichbauera (mimochodem příslušníka slavné pražské rodiny Dienzenhoferů) hrabě Tomáš Louis Raimund Harrach. Zatímco zděné části stavby nedoznaly podstatnějších změn, střechy byly opakovaně zničeny požárem (1788, 1803 a 1838) a jejich současná podoba je výsledkem úsporných snah zejména po požárech v první polovině 19. století. Likvidace valbových střech a zejména mohutné báně na velké věži natolik zkreslily vnější účin stavby, že na počátku našeho století byla považována za nedostavěnou a architekt Vejrych připravil v roce 1913 plány na její „dokončení“. Interiér kostela požáry zasažen příliš nebyl, a tak jej můžeme dodnes vnímat ve velmi ušlechtilé čistě barokní podobě.
Zvláštní zmínku si zaslouží líbezná gotická madona z poloviny 15. století, dnes nejstarší hmotná památka města, i prostá, ale tvarově ušlechtilá cínová křtitelnice s českým nápisem „Kdo uvěří a pokřtí se, ten spasen bude. Udělaná léta Páně 1545“. Znamenitou úrovní vynikají také kazatelna a Kalvárie ze čtyřicátých let 18. století, díla z okruhu J. F. Pacáka, a boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Dominika, díla neznámých mistrů rovněž z 18. století. Obraz „Umučení sv. Vavřince“ na hlavním oltáři pochází z roku 1784 ze štětce Dominika Kindermanna, malíře ve službách hrabat Harrachů, žáka F. X. Palka a vděčného obdivovatele italských mistrů. Monumentální varhanní skříň pochází z druhé poloviny 18. století a vytváří vyvážený protějšek hlavnímu oltáři s iluzívní malbou z roku 1930, jež nahradila předchozí, stylově nevyhovující malby z konce minulého století. Vnitřní výzdobu kostela hradili především jilemničtí měšťané a její úroveň i náročnost dodnes výmluvně dosvědčuje plátenickou prosperitu města v 18. století.
Kostel byl v letošním roce citlivě vymalován vrchlabskou firmou Malpona a po letech se opět zaskvěl v plné kráse.
Usedl jsem jednou na sklonku krátkého podzimního dne sám do kostelních lavic. Nepřímé světlo posledních slunečních paprsků působivě osvětlovalo interiér, proudící vzduch mírně otáčel křišťálovým lustrem. Panovalo zde zbožné ticho, vybízející k zamyšlení.
Do oka mi padl mdlý lesk kovové místenky vsazené do jedné z lavic. Stojí na ní „Dorotha Megstnarowa 1753“ a majitelce zajišťovala stálé místo při bohoslužbách. Zvláštní pocit, nic o této ženě nevíme, ale její místo ji stále očekává. Snad odpočívá v kryptách pod kostelem v některé z měšťanských rakví, jež jsou zdobeny malbou na způsob lidového nábytku. Krypty si dosud chrání i své tajemství. Podle věrohodného svědectví slavného topografa J. Schallera sem po velkém ohni v roce 1788 byly přeneseny vzácné cínové a dřevěné rakve někdejších majitelů jilemnického panství z podzemí vyhořelé zámecké kaple sv. Alžběty, ale dosud se je nepodařilo objevit.

Místenka, přesvědčivě dokládající stáří lavic, ve mně vyvolala řadu dalších myšlenek.Celá lavice je poseta vypálenými důlky. Připomínají roráty (adventní pobožnosti, konané ještě za tmy či za ranního šera). Věřící si přinášeli vlastní světlo, aby dobře viděli do zpěvníků. Nejčastěji to byly voskové sloupky, u zámožnějších žen krásně zdobené, u mužů výtvarně střízlivější a u dětí s ohledem na jejich neposednou hravost jen zcela jednoduché. Jak asi vypadal kostel v působivém světle svící, jak asi působil o slavné půlnoční, kdy lidé s lucernami putovali i ze vzdálených míst jilemnické farnosti a kostel se zaplnil do posledního místečka. Jaký neklid asi panoval na kůru, kde kantor rozdával partesy a kluci čekali, až jim dá pokyn k našlápnutí měchů varhan. Než se tak stalo, stačili ještě vyrýt svůj monogram do zdi či na zadní stěnu varhanní skříně...
Při bohoslužbách se rádi proběhli i po točitých dřevěných schodech a mohutným dupáním rušili natolik, že farář Bien nechal raději prolomit vchod na kůr přímo z ulice. Zdá se, že kluci nebyli jedinými rušiteli obřadů. Část žen při mších sedávala v bočních oratořích v presbyteriu, ale podle slov faráře Biena více než zbožností vynikala „nevázaností a tlacháním“, a proto ženám v roce 1823 nechal zhotovit chórové lavice a oratoře od té doby slouží většinou pouze jako sklad kostelního náčiní...

Nicméně takové potíže byly jen vzácné a kostel žil svým pravidelným a velmi intenzívním životem, jehož rytmus byl občas narušován mimořádnými událostmi, z nichž některé zaznamenala i jilemnická kronika. K nejslavnějším patřila vždy instalace nového faráře, návštěva významného církevního hodnostáře či svatba některého z významných jilemnických měšťanů. Při instalaci faráře Biena 1. srpna 1824 poznamenává kronikář podrobně průběh instalační slavnosti s „nesčíslným zástupem lidu“ a s „výbornou hudbou bubnů, trub při zvonění a střelbě“.
Již v předchozím roce zaznamenal svatbu „panny Terezie, dcerušky mnoho váženého pana Václava Sedláčka, purkmistra jilemnického“, s Josefem Prskavcem, „dobře zřízeným ouředním ředitelem panství miletínského“, a poznamenal dokonce, že dědeček nevěsty starý 87 let si při hostině více jak hodinu s vnučkou při starodávných českých písních k nemalé radosti všech přítomných zatancoval.
Ne každé vybočení z běžného rytmu však bylo radostné. Např. v čase velké cholery v roce 1832 byl kostel po celý den otevřen a denně od 6. do 7. hodiny večerní se konaly zvláštní bohoslužby. Těžko si dovedeme dnes vybavit atmosféru zoufalé úzkosti, jež zatvrzovala mnohá lidská srdce. Denně umíralo 7–11 osob a kronikář vděčně poznamenává, že ani jeden mrtvý nebyl pohřben, “pro něhož by se nebylo s duchovním nebo aspoň s kantorem došlo“, a to i v době, kdy onemocněl farář Bien a zastupovat ho musel s krajním vypětím sil kaplan Josef Vyskočil.

Ale ať naše povídání nezakončím ve smutném tónu. Kostel i dnes žije svým bohatým životem. Lidé sem přicházejí na bohoslužby, křty, svatby i pohřby. Na kůru se stále provozuje o svátcích parádní hudba a také pravidelné koncerty duchovní hudby již našly početnou obec posluchačů. A přejme si, aby i v budoucnu kostel zůstal živým duchovním centrem pro věřící, a pro ty, kteří sem přicházejí jen náhodně, aby byl nejenom cennou památkou, ale i místem, kde jim v nabádavém tichu prosyceném modlitbami, radostmi i bolestmi celých jilemnických generací podávají ruce naši předkové.
foto Karel Hník