Smlouva o Antarktidě

Smlouva o Antarktidě, Washington, 1959
Antarctic Treaty, Washington, 1959

logo úmluvy

Sjednání Smlouvy o Antarktidě bylo výsledkem obnovené spolupráce v oblasti Antarktidy po druhé světové válce. V roce 1954 byla v Antarktidě zřízena první stálá výzkumná stanice a o 4 roky později vyvrcholila mezinárodní spolupráce v oblasti Antarktidy vyhlášením Mezinárodního geofyzikálního roku, jehož součástí se stal i intenzivní výzkum Antarktidy. Na jeho programech se podílelo 64 států, z nichž se 12 rozhodlo zapojit do výzkumu „bílého kontinentu“ vysláním vlastní expedice nebo zřízením vlastní polární stanice. Navíc tzv. gentlemanská dohoda, oddělující vědeckou činnost od potencionálních politických sporů, dala impuls k jednáním, započatým v roce 1958 z iniciativy Spojených států amerických, které vyvrcholilo uzavřením Smlouvy o Antarktidě v roce 1959. Smlouva byla podepsána 1. prosince 1959 a v platnost vstoupila 23. června 1961.

Smlouva o Antarktidě kodifikuje mezinárodní právní postavení kontinentu, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci, zakazuje smluvním stranám na jejich území budovat vojenské základny, provádět jaderné pokusy a vojenské manévry. Antarktida se tak zařadila mezi tzv. mezinárodní prostory, které si státy nesmí přivlastnit a na kterých nemohou vykonávat výlučnou územní suverenitu. Během více než 50 let své existence poskytla Smlouva o Antarktidě základ pro vývoj sofistikovaného právního režimu všeobecně známého jako Antarktický smluvní systém (angl. The Antarctic Treaty System – ATS), což je komplex opatření regulujících vztahy mezi státy v oblasti Antarktidy. ATS se skládá ze samotné Smlouvy o Antarktidě (Washington, 1959), právních aktů přijatých na Konzultativních zasedáních smluvních stran Smlouvy o Antarktidě, Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (Madrid, 1991, také znám jako Madridský protokol), Úmluvy o zachování antarktických tuleňů (CCAS, Londýn 1972) a Úmluvy o zachování antarktických mořských živých zdrojů (CCAMLR, Canberra, 1980). Úmluva o úpravě činnosti týkající se nerostných zdrojů Antarktidy (CRAMRA, Wellington, 1988) byla sice podepsána 19 státy, avšak nebyla ratifikována žádným státem a nevstoupila tedy v platnost. Byla nahrazena Madridským protokolem, který vstoupil v platnost v roce 1998.

Madridský protokol a Česká republika

Madridský protokol podepsala ČSFR 2. října 1992 a pro Českou republiku jako nástupnický stát ČSFR vstoupil protokol včetně jeho pěti příloh v platnost po ratifikaci prezidentem republiky 24. září 2004 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 42/2005 Sb. m. s.). Od té doby byly přijaty dvě změny protokolu, a to nová příloha VI o odpovědnosti (2005) a změna přílohy II k uchování fauny a flóry Antarktidy (2009). Příloha VI dosud nevstoupila v platnost. Změna přílohy II vstoupila v platnost 8. prosince 2016.

Pro Českou republiku dosud změna přílohy II nevstoupila v platnost, neboť ČR změnu zatím neratifikovala. Ministerstvo životního prostředí připraví podklady k ratifikaci změny přílohy II v souvislosti s přípravou novely zákona o Antarktidě, kterou si změna přílohy II, nová příloha VI, jakož i některá další rozhodnutí přijatá na Konzultativních zasedáních smluvních stran Smlouvy o Antarktidě vyžadují.

Smlouva o Antarktidě je prováděna smluvními stranami, které jsou rozlišovány do tří kategorií:
  • První kategorii – ústřední a nejvlivnější – tvoří dvanáct původních smluvních států, které byly nejaktivnější ve výzkumu Antarktidy těsně před podpisem Smlouvy o Antarktidě.
  • Druhou kategorii tvoří státy, které přistoupily dodatečně ke Smlouvě o Antarktidě a projevují svůj zájem tím, že v Antarktidě vyvíjejí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost. K této podmínce byla Madridským protokolem připojena podmínka další – státy, které si nárokují konzultativní status, musí být jeho smluvní stranou. Tyto dvě kategorie smluvních stran Smlouvy o Antarktidě tedy představují tzv. konzultativní strany, které mají hlasovací právo, a tím mohou zásadně ovlivňovat veškeré antarktické záležitosti.
  • Třetí kategorii tvoří státy, které jsou smluvními stranami Smlouvy o Antarktidě, ale nevyvíjejí zde podstatnou vědeckou činnost. Tyto státy se nemohou podílet na rozhodovacím procesu v rámci Konzultativních zasedání.

Česká republika získala konzultativní status na Konzultativním zasedání smluvních stran Smlouvy o Antarktidě 29. května 2013 v Bruselu, a to s účinností od 1. dubna 2014, stala se tak 29. státem světa, který má rozhodovací pravomoc o Antarktidě a který je udělován pouze státům vykonávajícím v Antarktidě významnou vědeckou a výzkumnou činnost.

Přehled závěrečných zpráv Konzultativních zasedání smluvních stran Smlouvy o Antarktidě, v nichž jsou uvedeny přijaté právní akty, lze nalézt zde.

Aktuální informace o vědeckých aktivitách jednotlivých států Smlouvy o Antarktidě včetně České republiky lze nalézt na oficiálních stránkách zde v části Czech Republic.